Obecní sál v Tršicích se v úterý 11. listopadu proměnil v cestovatelskou základnu a přenesl žáky druhého stupně tisíce kilometrů daleko na jiný světadíl. Byla tu pro ně připravena fascinující přednáška manželů Terezy a Petra, rodáky z Tršic, kteří si splnili velký africký sen, o který se přišli podělit s našimi žáky.

Tito zkušení cestovatelé, kteří mají za sebou například i cesty po Vietnamu či Indonésii, vyprávěli za doprovodu fotek a videí o svém dobrodružství autem, které podnikli napříč Afrikou - z Tršic až do Kapského Města.

Přes nespočet států a naprosto odlišné krajiny je doprovázela háčkovaná panenka Taraji, jejich věrná patronka a maskot. Během cesty spali ve stanu na střeše auta, které jim dalo občas pořádně zabrat a neustále se porouchávalo. Díky tomu měli možnost stále zažívat obrovskou ochotu místních až se i zdálo, že snad každý Afričan je rozený automechanik.

Během své cesty zažili a viděli spousty zajímavých a mnohdy až nepředstavitelných výjevů. Navštívili ikonický Dům otroků s jeho slavnými modrými dveřmi, o nichž se říká, že jimi není návratu. Z tohoto místa byli afričtí lidé vyváženi jako otroci do Ameriky. Viděli kolosální nákladní vlak přesahující délku tří kilometrů, setkali se s uctíváním voodoo jakožto naprosto běžnou součástí života místních obyvatel.

Po celou dobu byli manželé vystavováni kulturním šokům v kontrastu se srdečnou pohostinností tamních lidí. Byli vystaveni naprosté ignoraci bezpečnosti, všudypřítomnému povalujícímu se odpadu (o odstavených nepojízdných autech i autobusech u silnic ani nemluvě) či chaotické a nesmyslné byrokracii. Zakusili také, že cestování není vždy idylické – byli okradeni, vznikaly komunikační bariéry a jednoho z nich také postihla i neznámá nemoc, naštěstí se nejednalo o malárii. Tyto ne příliš šťastné zážitky byly vyváženy štědrostí místních lidí, kteří jim i přes svůj materiální nedostatek často nabízeli jídlo, ubytování i dárky. A to bylo snad největším poselstvím, které nám Tereza a Petr mohli předat – že na světě existují lidé, kteří i přes svou chudobu dokáží laskavě a nezištně pohostit a jež nám mohou jít příkladem.

Dalším, neméně důležitým poučením, které jsme si mohli z přednášky odnést, bylo uvědomění, že si máme vážit toho, co máme. Tereza s Petrem nám názorně ukázali, že věci, které jsou pro nás automatické, jako je voda z kohoutku, elektřina či jídlo několikrát denně, nejsou samozřejmostí pro všechny lidi na světě, a to ani v jednadvacátém století.

Přednáška byla velice poutavá a ukázala dětem mimo jiné také poznání, že sny se mají plnit a pokud něco chceme, ačkoliv se to může zdát nedosažitelné, musíme vynaložit píli a jít si vytrvale za tím.

Mgr. Klára Šebestová